Kantýna (všeobecný pokec) I

Irwain Nornossa napsal:MartyCZ: Ty vlastně máš dneska narozeniny, že jo? Gratuluji. Už máš na 1. čísle 2, ne 1. Stárneš, začíná dospělost, připravuj se na rodinu a stereotypní život.

fuj, snad ne.. já doufám že tohle mě nečeká ještě tak nejbližších 20 let zatím se to rozhodně neprojevilo

Tak ono je to asi hodně individuální. Btw, všiml jsem si (až teď) že jsme vlastně „stejně“ staří.
Odjakživa jsem ze stárnutí neměl dobrý pocit.

Irwain napsal: bodomkes: Text tý písničky je přinejmenším zajímavý, aspoň ta část, co jsi sem dala. Nesmíš být tak empatická.

To je prakticky celý text písničky.. jen se to libovolně opakuje a krom toho tam je "Youpii". Na to já jako "Beatles liker" sice nejsem moc zvyklá (s jejich komplexními texty), ale v dnešní době je to běžné, ne? (Text o třech větách. ) A musím být tak empatická, jinak bych popřela výraznou stránku své osobnosti.
Neděs nás tady budoucností, myslíš, že mi nestačí fakt, že jsem zrovna naposledy "náct" a potom už budu jenom "cet" (popř. "sát")? To už mi přijde dost odpudivé samo o sobě. A Ty tady začneš se stereotypem a dospělostí... bůů. Spíš věřím, že jste se shodli s minnie potom. Prostě je to individuální a basta. XD
A co se týče stárnutí...taky jsem byla proti, ale když vidím své starší bratry, kteří jsou sedmkrát dětinštější než já a pořád stejní, tak se není čeho bát.

Irwain: stárnutí není třeba se bát. U sebe třeba zjišťuji minimum účinků, většinou fyzického rázu a to je všechno.
edit: v podstatě přesně to, co řekla bodomkes

bodomkes: Aha, Ty jsi empatička. Dobře, dobře. V tom případě se před Tebou nebudu vyjadřovat ke způsobům vedení války. Moje fantazie je v tomhle ohledu poměrně vynalézavá.
Aha…takže to je taková ta písnička…kterou by asi nikdo moc nechtěl zažít. Teda, z pohledu oběti, ne bestie, bestiálnost je někdy k užitku.
Sát bude už krutý. No, ten stereotyp tam je. Podívej se na průměrnýho dospělýho člověka. Brzo ráno, spíš v noci vstávat, do práce, pak nákup, domů a když přijde, je vyčerpanej, že se mu ani už nic nechce, jde spát, a cyklus se opakuje. Takový život mám mít? Díky, nemám zájem. To, co mám teď, je daleko zajímavější. Nepravidelné, mám čas se někam vydat, pokud jsou zrovna peníze… Nechci, aby můj životní styl byl vězení pro duši.
MartyCZ: No právě, tělo se rozpadá. Chtělo by to genetickou manipulaci a upravit jisté procesy, aby vydrželo silnější a dýl. Aby nedělalo zbytečnosti… Pak je tu ale i ta stránka povinností, před 15. rokem všechno bylo naprosto nejlepší. Tenkrát jsem to věděl.

irwain: není to tak zlé.. teda aspoň já si nestěžuju sama se považuju za dospělou - pracuju, platím nájem a ostatní nepříjemnosti, více méně se sama živím a starám se o sebe.. dokonce mě moje práce celkem slušně živí a navíc baví, což se asi nepovede každému.. to ale neznamená, že si nevyrazím na pivo, do kina, na výlet na vodu nebo kamkoliv jinam.. svůj život považuju za hodně pestrý naopak mi tady z toho pohledu někdy přijde docela povrchní a nudné takové to bezstarostné mládí no, ale možná je v tom i trochu závist
ano, samozřejmě se nemůžu ze dne na den sbalit a odjet na druhý konec světa, nebo se opít tak že tři dny nebudu chodit.. ale nějaká ta zodpovědnost k životu prostě patří..
asi to bude ještě jinak až jednou přijde rodina a děti a podobné radosti, to je vyšší level.. ale i tak to nemusí být zlé.. jaké si to uděláš..

Děkuju minnie, konečně někdo zastává názor: "jaké si to uděláš, takové to máš" stejně jako já

Já se asi prostě děsím toho chození do práce. Kvůli tomuhle strachu se raději „učim“, než abych si hledal brigádu, kterou potřebuju.
Tak, ještě nemáš rodinu. Zní to divně, ale dává Ti to volnost.

Dobře, takže si to udělám takové…nějaké, jaké to mám teď.

bodomkes napsal:Děkuju minnie, konečně někdo zastává názor: "jaké si to uděláš, takové to máš" stejně jako já

Stačí se pořádně dívat kolem sebe, můj osobní tip je, že tohle tady na foru chápeme víceméně všichni (já tedy rozhodně také), alespoň tedy jádro, proto se tu všichni mezi sebou cítíme tak v pohodě. Jak už jsem psal Irwainovi u jiného tématu, na tuhle moudrost života jsi přišla sama nebo sis jako já pomohla nějakou četbou s osobnostním růstem?

to není žádná moudrost, to je úplně normální otřepaná fráze.. pravdivá, ale fráze..

minnie napsal:to není žádná moudrost, to je úplně normální otřepaná fráze.. pravdivá, ale fráze..

Vzhledem k tomu, že jsem si na to musel pracně příjít skrz relativně celkem slušně zpackaný život (nevím jestli více nebo méně, než Irwain, ale asi méně), tak si toho více vážím... Pro mě to tedy moudrost je... Ti chudáci, co si stále na něco stěžují, do huby si nevidí a stejně nezvednou prdel a nic s tím neudělají, to nechápou, jsem vděčný za to, že já už to chápu, takže prostě MOUDROST...

I přes tohle uvědomění jsem stále líný. Takže ptám se, v čem je problém?

R&y napsal: Stačí se pořádně dívat kolem sebe, můj osobní tip je, že tohle tady na foru chápeme víceméně všichni (já tedy rozhodně také), alespoň tedy jádro, proto se tu všichni mezi sebou cítíme tak v pohodě. Jak už jsem psal Irwainovi u jiného tématu, na tuhle moudrost života jsi přišla sama nebo sis jako já pomohla nějakou četbou s osobnostním růstem?

Něco na té teorii je. Ale ve spoustě jiných ohledů je zde neshod plno. (Třeba dnes již věčné/vděčné téma Leonard-Penny-Raj-Priya)
Myslím, že to moc zjednodušuješ; nedokážu Ti říct přesně, jak jsem k tomu došla. Pro mne je všechno propojené, jak věci "skutečné", tak věci "imaginární". (uvozovky filosofického rázu XD) Takže se tahle moudrost stala součástí mého myšlení a nikdo neví, kdy naskočila do vlaku.
_{Je pravda, že mi pomáhají k "růstu" cizí příběhy i moje vlastní zkušenosti.. Stala jsem se tedy jako Henry v MASHi vítězem o definitivní možná.}

Ale abych nebyla tak obecná, tak jsem se například inspirovala Vodafonem "Je to ve vašich rukou." a taky několika chvílemi v životě, které byly prakticky identické, ale já je snášela bolestněji či méně, ne podle toho, co se dělo, ale podle toho, jak jsem se rozhodla to vnímat. Howgh.

bodomkes napsal:... a taky několika chvílemi v životě, které byly prakticky identické, ale já je snášela bolestněji či méně, ne podle toho, co se dělo, ale podle toho, jak jsem se rozhodla to vnímat. Howgh.

Toto by se mělo tesat do kamene minimálně, spousta lidí tohle nechápe...

Irwain Nornossa napsal:I přes tohle uvědomění jsem stále líný. Takže ptám se, v čem je problém?

žeby http://www.lamer.cz/quote/57397 ?

bodomkes napsal:

R&y napsal: Stačí se pořádně dívat kolem sebe, můj osobní tip je, že tohle tady na foru chápeme víceméně všichni (já tedy rozhodně také), alespoň tedy jádro, proto se tu všichni mezi sebou cítíme tak v pohodě. Jak už jsem psal Irwainovi u jiného tématu, na tuhle moudrost života jsi přišla sama nebo sis jako já pomohla nějakou četbou s osobnostním růstem?

Něco na té teorii je. Ale ve spoustě jiných ohledů je zde neshod plno. (Třeba dnes již věčné/vděčné téma Leonard-Penny-Raj-Priya)
Myslím, že to moc zjednodušuješ; nedokážu Ti říct přesně, jak jsem k tomu došla. Pro mne je všechno propojené, jak věci "skutečné", tak věci "imaginární". (uvozovky filosofického rázu XD) Takže se tahle moudrost stala součástí mého myšlení a nikdo neví, kdy naskočila do vlaku.
_{Je pravda, že mi pomáhají k "růstu" cizí příběhy i moje vlastní zkušenosti.. Stala jsem se tedy jako Henry v MASHi vítězem o definitivní možná.}

Ale abych nebyla tak obecná, tak jsem se například inspirovala Vodafonem "Je to ve vašich rukou." a taky několika chvílemi v životě, které byly prakticky identické, ale já je snášela bolestněji či méně, ne podle toho, co se dělo, ale podle toho, jak jsem se rozhodla to vnímat. Howgh.

To, jak se jakékoliv chvíle rozhodnu vnímat, zatím bylo irelevantní. Jenže…poslední záznam je 2 roky starý. Ale i tak nevěřím tomu, že se nějak prostě rozhodnu, a ono to tak bude. Prostě nevěřim.
Růst. Jo, taky zajímavé téma. Všem se to děje tak nějak automaticky, ale mně se to automaticky neděje. Je fakt strašně super pocit, když všichni mají najednou nějaký vztah, a já tak nějak ne. K nim to samo přišli, nemuseli udělat NIC, ale ke mně…ne. Proč jako? Takže na nějaké takovéhle moudrosti se vlastně můžu vykašlat. Na mě prostě nefungují.
Jako ale fakt nechápu, jak mám realizovat nějaké rozhodnutí vnímat něco jinak.

Vždyť ti říkám, že jsem to měl, něco tedy zatím bohužel ještě mám, stejně jako ty, tím, že si budeš říkát, že na to nemáš vliv, vlastně popíráš heslo, které jsi odsouhlasil, ono totiž funguje i tady, ať už to budeš popírat vehementněji (tím, že to popíráš si jen tvoříš vlastní pravidla, pro tebe nevýhodná)... Není nic horšího, než vycházet ze špatných zkušenosti a stavět si na nich základ... Na základu ze špatných zkušeností dobrý barák nepostavíš... Jenže ono je těžké si říct, že zahodím skoro všechny zkušenosti, které jsem za život nabral (protože jsou skoro všechny špatné, nechám si jen ty dobré) a začnu pěkně od píky s pravidly někoho, kdo se má HODNĚ dobře, tak asi myslel a dělal něco hodně dobře... Proč myslíš, že důchodci skoro nikdy nepochopí osobnostní růst, pokud ho tedy nevyznávali už za mladších let? Protože to jde proti jejich špatným životním zkušenostem... Ani oni ani ty se na to zatím nedokážete podívat nezaujatě z objektivního hlediska... Když to funguje jim, proč by nemělo mně?

Jako můžem ti tu já nebo bodomkes psát jednu chytrou větu nebo poučku za druhou, ale ty jsi zrovna člověk, který si to musí načíst, aby na to dostal ten správný nadhled a mohl pochopit, kde je zakopaný pes a co přesně a jak změnit, jak říkám, jsi na půl cesty... Pokud si přečteš alespoň jednu knihu o osobnostním růstu, tak se s tebou bude diskutovat úplně jinak...

Ale ono to nemělo vliv, ještě než jsem se o něčem takovém dozvěděl. Prostě to univerzálně nefungovalo, bez jakékoliv závislosti.
Hm, dobré zkušenosti? Jaké jsou? Zas tolik jich není. Rozhodně ne s tímhle.
Podobnou změnu jsem v sobě už nějak vynutil. Přestal jsem řešit jistou věc, a je mi od tý doby líp. jenže tohle s tím němá nějak nic společného.
Jo, tohle jsem si taky říkal. Proč by to jako nemělo fungovat mě? Odpověď jsem nedostal.
Četba nepomáhá. Prostě to z toho nechápu. jsou to takový krásný abstraktní řeči, ale to je k ničemu, potřebuju konkrétní věci, a jak se znám, tak polovina problémů bude tak děsně unikátních, že tam ani nebudou.
Jo, to předpokládá, že se k ní dostanu. Nejen, že nemám ponětí, kde bych to sháněl, pak bych na to neměl vůbec prachy, ale pak bych to ani nečetl, protože by mě to nezaujalo. Zkoušel jsem to, jednu takovou mám, v jisté komunitě dost profláklou. Stále jí mám na poličce.

R&y: Zaprvé, ve všeobecném pokecu snad OT ani neexituje...
Zadruhé, koukám, že mi Tě stačí jmenovat dočasně svým mluvčím, ušetřím odstavce.
Btw některé Tvé věty bych šla zas tesat někam do kamene já.
Irwain: Co se týče dobrých zkušeností, vím z mnoha a mnoha a mnoha zkušeností, jak svých, protože jsem procházela obdobným obdobím/pocity jak to, co popisuješ, tak spousty cizích, že máš mnohonásobně víc dobrých zkušeností, než si myslíš. Akorát jsme navyklí, tak silně, že je to zřejmé a přirozené, přikládat větší význam těm negativním zkušenostem. Proto často neregistrujeme či brzo vytěsňujeme ty rádoby nedůležité dobré zkušenosti. Zkus aspoň jeden den hledat (aktivně vyhledávat) místo nepříjemných věcí věci příjemné. I ty nejbanálnější. Jako že stihneš na poslední chvíli tramvaj, která Ti normálně ujíždí, atd. Schválně, kolik jich napočítáš. Je to hodně o tom, jestli se chceš podívat na svět i jiným pohledem, než jsi zvyklý.

bodomkes: Jo, jsme navyklí, to je právě na nic. Snažím se z toho nějak vymanit, ale někdy to fakt nejde. Hledal jsem příjemné věci, a jako jo, jsou. No, víš…třeba dneska jsem jí stihl. Totiž, 53 na Semilasso přijíždí tak debilně, že není šance 1 stihnout, ale občas se to povede. Jednou jsem zase jel 3× šalinou a pokaždé KT8, šílená náhoda. Tenhle jiný pohled…jsem člověk zaměřený asi na ty větší věci. Nevím. Jako drobnosti jsou pro mě důležité, ale třeba to stíhání šaliny, z toho jsem si udělal systém, že vycházím tak, abych čekal necelou minutu, jedu tím spojem, na který mi bude pěkně navazovat další, a tak, takže já nečekám, nechci.
Jenže jak mám vyhledávat příjemné věci? Už jsme u toho. Co mám jako dělat? Mám teď pátrat v paměti, nebo…? Spánek je nejpříjemnější věc. Sousedi na kolejích ho občas ruší, takže mám chuť je v lepším případě integrovat do zdi.

Za sebe musím říct: Bohužel jeden den nestačí, bylo to x desítek dnů, kdy jsem tak ani ne napůl hledal ty dobré věci... Ve chvíli, když jsem přišel skoro o všechno, jsem si uvědomil, jaké mám štěstí a že každá drobnost, co byla dobrá, ale mně se prostě nezdála "dost dobrá" a tedy hodná mého uznání (a jsme zase u toho, že se člověk nemá dostatečně rád, někdy člověk ví, že se nemá rád, někdy se jen má rád nedostatečně a ani si to nepřipouští... ), teď se raduju z takových prkotin, že mi příjde svět nádhernější... Zkuste se podívat na to, jak to dělají dětí... Hle, co neuvidíte, taky se radují právě z takových prkotin, protože mají rády sebe a protože berou život jako požehnaní a pokud to z nich nějaký zamindrákovaný rodič "nevymlatí" (rozuměj, dítko to ze sebe nenechá "vymlátit" - záleží na něm, ne na rodičích, každý máme takové rodiče, jaké mít máme), tak z něho vyroste spokojený člověk...

(R&omize: zas jsi mě předběhl a já se můžu jít se svou slohovkou klouzat XD)
Irwain: Chápu, co myslíš. Kolikrát se mi stalo, že jsem šla spát a měla pocit "teď jsem nic neudělala" nebo "dneska jsem všechno pokazila" či "dneska jsem měla strašný den". Po nějaké době jsem se naučila v takové chvíli říct si "A stop!" a začít šátrat v paměti, co všechno se stalo. Musíš daleko víc přemýšlet, abys dobré věci našel, protože to jsou mnohdy drobnůstky.
A přes den je to ale dost těžké se soustředit na pozitivní věci. Nevím, jak Ti poradit víc. Třeba se snaž Ty dělat drobé pozitivní věci pro druhé, pak budeš třeba všímavější... (teď vyloženě říkám věci, co mně pomáhají, není to obvinění, že se tak nechováš ) Mně třeba přijde pozitivní, že mi někdo řekně něco pěkného, někdo se usměje, pustí mě do dveří, nebo že kvůli mně někdo ponocuje, aby se mu snažil předat něco ze své pozitivní nakažlivě šťastné povahy (nenápadná narážka xD). Nebo když je venku hezky. Nebo když v rádiu zrovna pustili moji oblíbenou písničku, nebo když v supermarketu mají slevu na to, co si jdu koupit. Prostě největší banálnosti. Vážně zkus asi před spaním se zastavit od činnosti a přemítat si den (ignorovat pro danou chvíli "negativní" zkušenosti), ale donutit se napočítat aspoň 5 pozitivních věcí, co mě za ten den potkaly. První to jde ztuha, postupně to jde líp a líp. Poté, co se donutíš takové věci v paměti lovit, tak budeš podle mě na takové věci vnímavější.
Ano, jeden den nestačí. Člověk je zlenivělý a zvyká si postupně. A je na Tobě, jaké návyky si chceš vypěstovat. Klidně to může být jednou denně si zavzpomínat na dobré věci ze dne.
A ano, děti jsou dokonalé v hledání prkotin. Máme se co učit.

s prominutím, ale tohle jsou strašné kecy.. u nás ve vesnici se nedávno oběsil 18letý kluk.. protože ho nechala holka.. rodičům napsal, že není spokojený se svým životem.. v 18ti? to bych chtěla vidět.. na druhou stranu se mi skoro přizabil kamarád.. nejdřív se nevědělo, jestli vůbec bude žít, pak byl ochrnutý od krku dolů, dneska, po roce, může trochu hýbat horníma končetinama, ale stejně se nanají a podobně.. ze dne na den musel seknout s věcma, které ho dřív bavily, protože vyžadovaly pohyb..
mohla bych pokračovat... je spousta lidí, co je na tom hodně špatně a nějaké fňukání a litování sama sebe.. na to prostě nemám nárok.. ve srovnání s mnoha jinýma se mám královsky..
na druhou stranu ale prostě neplatí, že když se řeknu že od teď se budu cítit líp, tak se tak cítit budu.. takhle to nefunguje.. a přijde mi to tu trochu jako agitka nějakých jehovistů nebo podobných cvoků.. sorry r&y..
souhlasím, že je potřeba sbírat ty příjemné zážitky.. není je moc.. a hlavně to má každý jinak.. kolegovi stačí ke štěstí že si po náročném týdnu v práci koupí snickersku.. já potřebuju minimálně zajít si na dobré jídlo, prospat půl dne nebo si koupit krásné prádlo.. ale jinak jsem skromná, den mi může zlepšit třeba hezká písnička v rádiu nebo hezká slečna ráno v kafárně
hodně taky pomáhá, že mám práci, kterou mám ráda a u které mám pocit, že má smysl.. snažím se si stanovovat nějaké malé věci, na které se budu těšit.. nový díl big bangu, kulečník s kamarády, premiéra posledního pottera, letní dovča (jen příklady, třeba dovča u mě nehrozí ) jen se prostě nesmí brát všechno moc dogmaticky.. včetně sama sebe chce to nadhled a úsměv a někdy i růžové brejle (ty mám )